Dolomity sesterské duo opět v akci

A je to tady! Sesterské duo Sway a Sváča se vrací do hor. Loni jsme plánovaly hory ve Švýcarsku i s Miškusem (mým manželem), ale byl po operaci a nemohl jet. Letos jsme ho vyřadily automaticky. Soňa je navíc největší plánovač ever, tak má ráda, když kmitám. S ní úplně vynechávám čtení v mapách, plánuji výlety jen tak okrajově a pak to s ní musím ještě konzultovat. Vypadá to jako průda, ale dá se to zvládnout. Letos mi říká: nic plánovat nebudeme a budeme si to připravovat den před túrou večer. Pak mě děsila každý večer čtením průvodce a svým strachem jaké průsmyky nás čekají, že já blbec jí poslouchám:-)

RYCHLÝ PŘEHLED

Termín: 12.09. - 21.09.2025

Dopravní prostředek: auto a dálniční známka rakouská, v Itálii mýto
Délka cesty: 7:50 minut z Olomouce do Lago di Misurina

Ubytování: přes Booking Lago di Misurina, Passo Falzarego, Santa Cristina

První den jsme přijely docela brzo na ubytování. Ségra se smála, že to vypadá, jak Grand hotel Budapešť. Jestli jsem si myslela, že v Amalfi bylo drahé ubytování nebo, že to bude levnější než vy Švýcarsku, tak tůdle nůdle. Z cen v Dolomitech jsem se zapotila. Bydlet kdekoliv na Misurině bylo na to provětrat peněženku. Přišlo mi to jako dobrý strategický bod na výlety, ale moc času jsme tu nakonec nestrávily. Nato že byla půlka září, tak tu byla fakt kosa. Nebylo to na žádné vysedávání u jezera. Navíc jezero je docela ve vysoké nadmořské výšce. 

Co jsme si načetly o Misurrině. Lago di Misurina je malebné jezero v provincii Belluno v Itálii. Je obklopeno nádhernými horskými scenériemi a je považováno za jedno z nejkrásnějších jezer v této oblasti. Jeho výška nad mořem dosahuje 1 754 metrů, což přispívá k jeho jedinečné atmosféře a čisté přírodě. Jezero je oblíbenou destinací pro turisty a milovníky přírody, kteří sem přicházejí za turistikou, cyklistikou a zimními sporty. V létě láká návštěvníky k procházkám podél jeho břehu a v zimě se proměňuje na zasněžený ráj pro lyžaře. 

Dívaly jsem se na recenze našeho hotelu a jeden Ind psal: Old, but not bad:-) Druhý psal, že se jde z chodby rovnou do pokoje. Já si říkám, co to je za negativní recenzi. Kam by se jako mělo jít? No ale to bylo z chodby rovnou do postele, chyběla tam jakákoliv chodbička a za postelí byla koupelna. Tato paráda se snídaní byla v mega slevě po sezóně pro 2 osoby se snídaní na 4 dny za 11 000 Kč:-) Naštěstí jsme měly vedle hotelu super restauraci, která byla hned po otevření nacvakaná. Samozřejmě jsme tam stepovaly každý večer už 15 minut před otvíračkou. V naší hotelové restauraci jsme se jíst obávaly.  Ségra lamentovala, že si nevzala deku z domu, protože jí všude tahá sebou. Spí v ní, jak medvěd. Na chodbě objevila skříň s náhradními peřinami a dekami a tu hned vykradla. Já bych zapomněla, že jsem na tuto skvělou nabitou dovolenou zážitky přijela s post covidem, kdy jsem týden ležela a bylo mi blbě a pak jsem týden nemohla dýchat a pořád jsem spala. Fyzická připravenost -10 a psychická deka docela solidní. Takže jsem vlastně netušila, jak ty naše výlety budou vypadat. Pojďme si i na začátek říct, že jsme chtěly vidět highlights Dolomit (toto slovo označuje nejvýznamnější nebo nejzajímavější části zážitků a událostí. V kontextu cestování nebo zážitkového průmyslu se často používá k označení nejlepších momentů nebo klíčových bodů, které by si nikdo neměl nechat ujít:-) Teď už víme, které vidět nepotřebujeme. Ono se to jednoduše všem cestovatelům řekne, tam nechoďte je tam mraky lidí. Ano u těch nejznámějších atrakcí Dolomit je mraky lidí, protože se tam samozřejmě dá dostat lanovou nebo autem, ale vidět, to chcete, abyste si mohli udělat názor a pak samozřejmě můžete říct. No děs, tam nechoďte.

Druhý den jsem se dusila svým poscovidem, vyrazily jsme hned na snídani a tam sledovaly zajímavé rodiny z Asie a jejich jídelní zvyky. Přikusovat crosiant s vaječinou a namáčet si ho ještě do jogurtu nás překvapilo. Protože předpověď počasí nebyla nejlepší, daly jsme si největší hit Dolomit, který neměl být náročný na fyzičku a to jezero Braies. Jezero Braies, známé také jako "Lago di Braies", je jedním z nejmalebnějších jezer v Dolomitech. Toto smaragdově zelené jezero obklopují majestátní hory, které se odrážejí na jeho klidné hladině, čímž vytvářejí nezapomenutelný pohled.

Bohužel se až jezeru dá přijet autem, tak je lepší oželet snídani a být tam opravdu brzo. Naštěstí okolo 9 hodiny tam skoro nikdo nebyl, jen malá fronta na půjčení ikonických lodiček, kde influenceři vyrábí insta fotky. My jsme si daly raději mini tůru na výhled nad jezero. Okruh kvůli mé fyzičce nebyl možný. Byl to výstup na zahřátí, ale skoro nikdo tu nešel. Jak jsme se pak vracely dolů, tak se začalo pár lidí trousit. Výhled na jezero byl parádní, jen by  to chtělo trochu lepší počasí. Po sestupu jsem zjistila, že sice jsem propotila vše, co mám na sobě, ale začalo se mi dobře dýchat. Daly jsme si ještě u kostelíčku kávu v pěkném bistru přímo u jezera a pak jsme mazaly pryč, protože množství lidí se zvyšovalo. Přesunuly jsme se na průzkum městečka po cestě zpět Toblach. Městečko bylo čisté, takové malé a popravdě toho moc nebylo.  Ještě jsme se stavily u jezera Toblacher See, které bylo moc hezké na vycházku. Bylo u něj málo lidí, taková pohodička a daly jsme si tu oběd: housku se salámem. Na závěr dne jsme ještě stihly Cortinu di Ampezzo, kde se budou konat příští rok zimní olympijské hry. Bylo proto plné jeřábů a příprav. My jsme raději po prohlídce města zvolily obchodní centrum a nakukovaly jsem na sportovní oblečení a nakonec jsem si koupila svetr do práce. Kdo by to řekl v horách:-) 

Cortina d'Ampezzo je malebné horské město v italských Dolomitech, známé svými úchvatnými scenériemi, bohatou historií a světoznámými lyžařskými středisky. Historie Cortiny d'Ampezzo sahá až do římských časů, a město si zachovalo svou tradiční architekturu a kulturu. S bohatou nabídkou restaurací, kaváren a obchodů, návštěvníci mohou ochutnat místní speciality a zakoupit suvenýry. Cortina d'Ampezzo je ideálním cílem pro ty, kteří hledají kombinaci dobrodružství a relaxace v nádherném prostředí.

Popravdě dost jsme to srovnávaly s Zermattem ve Švýcarsku a já jsem fanoušek Zermattu. Cortina mě asi nijak neoslovila. Je tu samozřejmě spoustu lanovek, kde bude skvělá zimní lyžovačka.

No a je tu druhý den a čekal nás docela náročný výstup, na kterém jsme se podezřele shodly. Chtěly jsme jít nějaký né úplně komerční trek a Monte Piana byla správná volba. Byla to sice pěkná makačka, ale ty výhledy stály za to a lidí po cestě minimum.

🥾 Okruh na Monte Piana – základní informace

• Vrchol: Monte Piana – 2324 m n.m. (jedna z turisticky nejzajímavějších hor v oblasti) wakahi.com+1

• Region: Dolomity, poblíž Misurina / Lago d'Antorno (Benátsko/Lombardie), Itálie AllTrails.com

• Typ trasy: okružní (loop), začátek a konec na stejném místě wakahi.com

• Doba: cca 4–6 hodin v závislosti na tempu 

• Obtížnost: střední až náročná turistika – není technicky náročná, ale výstup je relativně dlouhý s převýšením a terénem v horách

Trochu nás překvapil pár, který jsme míjely a nesli si ferratové sety. Na to že byli ode mě tak o 10 let starší nasadili solidní tempo a vlastně dokud se nezastavili navlékáním setu, tak bychom je asi nedohonily. Za mě asi úplně zbytečné si ho brát, byly tam kousek řetězy asi na 2 místech a pak klasická šlapačka:-) Pod vrcholem i na vrcholu byla nádherná podívaná na údolí a jezero.  Stoupání na Monte Piana: Postupně se dostáváte do vyšších poloh přes kamenné a strmější úseky. Výstup vede po dobře značených stezkách, často přes terén spojený s historií 1. světové války (zákopy, pozůstatky vojenských cest) – zároveň jde o otevřené panoramatické oblasti s výhledy na okolní Dolomity. Vrchol a náhorní plošina: Na vrcholu Monte Piana nebo na jeho rozsáhlé náhorní plošině (kde je i Rifugio Angelo Bosi) si užijete široké panoramatické výhledy na Tre Cime di Lavaredo, Dolomity Sextenu a okolní masivy.  Tenhle parádní okruh nám zabral celý den, ale stálo to za to. Kdyby bylo slunné počasí, tak top strop. 

Pak nás čekal sestup a ikdyž to vždycky vypadá, že se hora zhrčí dolů, tak pak konec už opět bolel a byly jsme rády, že jsme vylezly do 4. patra u nás v hotelu. Tady jsme se docela rozšouply a každý večer chodily do pizzerie vedle hotelu.  Ségra v ČR nechtěla plánovat žádné výlety den po dni, tak to vypadalo tak, že jak jsme se hned vrátily, tak ségra usnula a já jsem dělala content na Instagram pro svých 20 sledujících (já mám mimochodem instagram primárně pro sebe jako koníček a dokonce jsem ho i zavřela, abych případné zájemce mohla povolovat. Nejraději se na výlety dívám zpětně na záchodě nebo když jsem nemocná, tak na to ho mám). Pak jak se Soňa vyspala, tak jsme šly na večeři a po večeři chytla průvodce a plánovala trasu na další den. Mělo být hezky a chtěly jsme vybrat nějakou ferratu. Jenže ségra je poseroutka (no nesmím se smát, protože vlastně překonává strach z výšek a to je neskutečně obdivuhodné), tak 100 x řekne, ale je tam průsmyk, já fakt nevím. Nakonec vymyslela, že pojedeme autobusem od Missurriny na Tre Cime a pak půjdeme ferratou zpět k Misurrině. No úplná číčovina klesat ferratou, to jí raději budu zdolávat směrem nahoru. Neměla jsem na to už večer nervy, tak jsem ten nápad zaspala. Zítřek moudřejší večera.

A je tu ráno. Protože jsme chtěly na snídani, tak samozřejmě z hotelu vycházíme až v 8:00 hod,  obcházíme jezero a jdeme k parkovišti čekat na autobus na Tre Cime. Když vidím tu řadu, tak už mě omývá. Lidi v riflích v zástupech a řada, tak na hodinu. Uklidňuji se a říkám: v pohodě, asi se jich do autobusu dost vleze a za chvilku jsme na řadě. Přijíždí již napráskaný autobus a nabírá na naší zastávce asi 10 lidí z řady z 300 lidmi. Tak to už pomalu pěním. Pak ségra jde koupit jízdenky a zase tam něco vyrábí s QR códy, to už z té její digitalizace ztrácím nervy, protože samozřejmě vedle je okýnko, kde se lístky běžně prodávají. Po 30 minutách čekání jsem již nepříčetná a vykřikuji něco v davu a pak beru ségru pod paži a vyrážíme vstříc ferrtám směr Tre Cime.  

AUTOBUSEM pro ty, co nechtějí šlapat:

Jezdí shuttle busy z Misuriny až k Rifugio Auronzo. Linky provozuje Dolomiti Bus a Südtirolmobil. Interval každý h 30 – 60 minut. Samotná jízda trvá 20 minut. Cena zpátečního lístku 10 – 15 €. Rezervace určitě nutná na www.suedtirolmobil.info. Počítejte ještě s tím, že zaplatíte parkovné u jezera Misurina, nikde se tam zdarma parkovat nedá. 

Tak tedy začínáme:

🥾 1) Výchozí bod – parkoviště u jezera Lago di Misurina

Parkoviště se nachází přímo u Lago di Misurina (1 754 m n.m.) poblíž hlavní silnice na Tre Cime. 

• 📍 Základní informace

  • Start: Misurina (parkoviště u Lago di Misurina / Col Sant'Angelo)

  • Cíl: Rifugio Fonda Savio

  • Délka: cca 5–6 km tam

  • Převýšení: ~700 m

  • Čas: 2,5–3,5 h nahoru

  • Obtížnost: střední (místy náročnější)

  • Značení: stezka č. 115

  🥾 Průběh trasy

  1. Misurina → lesní úsek: Začátek je relativně příjemný – les, kameny, postupné stoupání. Řekneš si "jo, pohoda". Nad hranicí lesa: Otevře se krajina, přijdou suťová pole a kamenné serpentiny. Tempo dolů, ale výhledy nahoru. Závěrečný výšvih k chatě: Kratší, ale prudší úsek, místy ruce na kameny.

• Cesta směrem k Rifugio Fonda Savio stoupá, ale je krásně a před chatou je nádherná příroda. Je to prostě cesta jak z pohádky. V dálce vidím zastávku plnou lidí a už se jen šklebím, že tam nestojím. Tohle by mě fakt mrzelo. Během cesty na chatu nás předežene skupina nějakých týpků, kteří se dělí na hoňáka, který dře a funí. Komplet jim utekl, pot z něj stříká i na nás jak zběsile píchá holemi. Pak je stíhačka, která mu je v patách, ten se ještě neusmívá, nemá čas, pak už s úsměvem jde střeďák, který má dobré tempo, ale už se nehoní a pak jdou dva pohoďáci v suchém tričku s úsměvem na tváři. Nakonec se všichni na chatě sejdou a dají si pivo:-) My jsme se pokoušely taky něco objednat, ale dodnes nechápu, jak se mi to povedlo. Přicházíme dovnitř chaty a všichni sedí na lavičkách. Uvnitř chaty je nějaká parta lidí, co obědvá. Najednou týpek začne ségře bušit do holí a něco gestikuluje. No on asi i s plnou pusou mluvil, ale fakt netušíme, co říkal. Nakonec jsme pochopily po třetím klepáním na hole, že je má nechat v chodbě. Marně se snažíme najít někoho kdo obsluhuje, bar je prázdný a skupina o nás nejeví zájem. Už odcházíme, když se týpek s problémem s holemi ptá, co vlastně chceme. Když mu řekneme džus a čaj, tak opět odpoví něco, čemu nerozumíme, ale pochopíme, že obsluhuje on. Já fakt dodnes nevím, jestli to byla italština, němčina nebo angličtina. Zmateně si sedáme ven a čekáme. Opravdu za 15 minut běží s džusem a čajem. Platíme mu více s tím, že nám ještě něco vrátí, ale to taky netušíme. No tak tady jsem se zapotila více než do kopce. 

• A vyrážíme od chaty: 🧭 Trasa – jak to skutečně vypadá

• Rifugio Fonda Savio → Sentiero Attrezzato Bonacossa → Forcella del Diavolo → napojení směr Tre Cime. Fonda Savio → nástup na Bonacossa

  • Hned za chatou se jde do suťového a skalnatého terénu

  • Brzy se objeví ocelová lana

  Tak tuhle pasáž ségra řešila celou dobu před spaním do té doby, než před námi z chaty vyšla asi 70 ti letá paní s rukavicemi s pánem, který vypadl, že to seběhne. Nakonec jsme je předběhly a ještě jsem se ségře smála, jestli tohle je ten masakr. Jako určitě to nebylo jednoduché, člověk se musel držet lan a dívat se kam dává nohy, ale nebyly tam otevřené úseky, kde jsou pod Vámi propasti. Já nemám strach z výšek, tak za mě v pohodě. Směr Sentiero Attrezzato Bonacossa.

  • obtížnost: B / místy B–C

  • úzké římsy, vzdušné traverzy

  • krátké výšvihy po kramlích

  • exponované úseky, ale technicky férové

  • výhledy na Cadini di Misurina – ostré věže, hluboké propasti

  👉 Helma + ferratový set nutnost

Tak nejdřív jsme pohodovaly v suti s nádhernými výhledy, ikdyž Cadini di Missurina byla v zádech a byly okolo ní často mraky. Pak jsme došly k pasáži s feratou, kde se ségra vymódila a mohly jsem jít na to. Po cestě jsou nádherné výhledy a je to opravdu krásná trasa, kdo si chce šlapat celý den na výletě. Ferraty nebyly náročné, myslím, že na takové ferratové rozehřátí ideální. Na konci poslední ferraty byla čekačka na insta místo Cadini di Missurina. Tak jsem se smála, co tam ty davy lidí dělají. Ti co měli drony, tam stáli tak 20 minut a zbytek zuřil. My jsme horu viděly celou dobu, tak jsem měly už dost Insta fotek i zážitků. Od tohoto místa směrem k chatě Auronzo, kde je u Tre Cime parkoviště to bylo ještě asi 2 km. Je to už ale komerční procházka k chatě, kde je podle toho oblečeno mnoho lidí. Primárně v riflích, nějakých Insta outfitech a tak. V chatě je skvělá jídelna s nádherným výhledem. Nacpaly jsme se gulášem s pečivem a nějak se mi pohly střeva a sotva jsem od autobusu doběhla do hotelu. Jinak byl guláš výborný. 

Další den jsme měly jet na Lago Sorapis. Jenže od rána fakt dost pršelo. Navíc jsme udělaly check out z hotelu a pak jsme se měly přesunout za kamarády do Passo Falsarego. Naštěstí všechny naše výlety byly kousek od Lago di Missurina. Kdy mi ségra nezapomněla několikrát připomenout, že bylo ubytování. A to ještě nevěděla, co jí čeká jako poslední hotel. Zaparkovaly jsme u cesty u Passo Tre Croci a čekaly v dešti v autě asi hodinu. Na internetu většina počasí psala, že se to možná roztrhne, ale každá aplikace v jiný čas. Já jsem tak nějak doufala, že to zabalíme, pojedeme do Cortiny na oběd a pak na ubytování. Najednou přestalo pršet a tak jsme vyrazily, měl to být pohodový trek tam a zpět. Tak to popisují i v průvodci. Základní informace:

Start / cíl: Passo Tre Croci

Naskočily jsme do auta a jely směr Passo Falzarego, které je autem cca 27–30 km. Čas jízdy: cca 40–45 minut. Tam jsem si myslela, že bude trošku horší ubytování, ale bylo to rozhodně lepší než Hotel Budapešť na Misurině. Navíc tam byl strašně milý recepční a byla s ním sranda, dokonce jsem rozmluvila i svoji angličtinu. Tady jak to píšu rychle bych potřebovala spíš zlepšit svou češtinu. Ubytovali jsme se v pokoji a za hodinu za Švýcarska přifrčeli naši kamarádi. Měli jsme ty cesty naopak. Oni přijížděli z Zermattu směr Cortina a my jsme z Cortiny jely jsměr Ortiseii. Už jsme se těšily do hotelové restaurace, kde měli bezva jídlo a tak jsme povykládali o zážitcích. Bylo to příjemné zpestření dovolené. Diskutovali jsme u večeře o tom, kam druhý den společně půjdeme. Jirka chtěl jít od hotelu směr Cinque Torri (2361 m) a zpět. Ségra že né, že je lepší tam vyjet lanovkou, obejít to a pak přes ferratu směr Rifugio Nuvolau a pak k hotelu. No my s Terkou jsme se k tomu nevyjadřovaly a Jirka pak mávl rukou. Ségra podezřele zase naplánovala trasu. Budu jí to muset už zatrhnout.

Ráno po vydatné snídani jsme autem přijeli na parkoviště u lanovky. Nastoupili jsme skoro na jednu z prvních lanovek kolem deváté hodiny a prošli jsme si okruh kolem Cinque Torri. Pak se ségra asi zakecala nebo fakt nevím a dali jsme si do kopce stoupáček a pak zjistila, že jdeme špatně. Já jsem ještě večer pořád diskutovala, že to není těžká ferrata, že je to A+ a nějaké béčka. Jak ségra uhla špatně po trase, tak jsem chvilku lamentovala a pak jsem se jí posmívala, že asi chyba v mapě. Z Cinque Torri na chatu Nuvolau přes ferratu – je to jedna z nejhezčích, ale zároveň sportovnějších variant v této oblasti Dolomit.

Cinque Torri → ferrata → Rifugio Nuvolau

Základní přehled
Ferrata: Ra Gusela / Averau–Nuvolau
Obtížnost: B–C (střední)
Čas: cca 2–2,5 h (bez dlouhých pauz)
Převýšení: ↑ cca 350–400 m
Délka: cca 3 km
Vybavení: ferratový set, helma, rukavice (nutné)

🌄 Proč tu trasu jít

✔ panoramatické výhledy na Tofane, Marmoladu, Lagazuoi
✔ kombinace turistiky + ferraty
✔ přímý výstup na ikonickou chatu

Jako už nikdy nebudu říkat ferratě A+ pohodinda. Ty ferraty, co jsme šly na Tre Cime byly pohodinda. Tohle už byla makačka a úsek pod chatou, kde byl exponovaný úsek mi moc po chuti nebyl. Navíc ferraty byly už fyzicky náročnější a opravdu jsem si mákla. Přestože to pod chatou bylo i pro mě na točení hlavy, tak ségra se nějak podezřele uklidnila, že tam je ještě Terka a Jirka a šplhala úplně v pohodě. Nějaký syndrom skupinového klidu. Tak zaprvé, byly tady nádherné výhledy, za druhé ta chata měla geniální jídla a dobroty a za třetí většina zde vyjela lanovkou a pak se kousek prošla:-) Nejdříve jsme si mysleli, že si moc neobjednáme, protože chata z jedná strany vypadá jakoby visela na skále a tam se dá přece platit jen keš. No pro naše překvapení tady terminál na karty jen svištěl. Takže jsme si dali polévku dne: myslím, že byla cuketová a pak jsem zblajzla horkou čokoládu. No rozhodně všechny jídla vypadaly báječně, vlastně doteď nechápu, jak to tam dopravují. Od chaty už se hlavně klesalo až směrem k hotelu. Výhledy byly epesní a jen těžko se mi vybírá nejhezčí okruh, který jsme se ségrou šly. Klesání zase bolelo více než stoupání a dolů jsme šli asi 3 hodiny. Večeře pak už byla za odměnu a musím říct, že ségřin plán byl nakonec lepší. Tak bychom se šplhaly jen k Cinque Torri a zpět a neviděli tu nádheru z horní chaty. Je tu spousta lyžařských vleků, tady to musí být nádhera jezdit na lyžích. U večeře jsme toho už moc nenapovídali, protože jsme byli srolovaní. Dali jsme si víno a špagety a šlo se spát, protože ještě nekončíme a musíme být fit.

Ráno jsme se potkali na snídani a rozjeli jsme se dle plánu, každý na jinou stranu. Jirka se Terkou pokračovali směr jezera Braies a Sorapiss a my jsme jeli do Ortisei přesně do Santa Cristina, což bylo hned vedle. Našla jsem tam lepší ubytování a bylo to blíže k lanovce na Secedu. Vyrazily jsme po snídani a měly tak dost času na check in. Nejprve jsme tedy šly na kávu a šmejdění po městě Ortisei. Docela příjemné malé městečko v horách ze kterého vedlo několik lanovek na různé vrcholky hor. Po kávě a nakukování do všech sportovních obchodů jsme vrazily do našehouybtování a tady přichází pasáž ségra mě opravdu zabije:-) Nejsem si jistá, jestli některý zážitek přebije naše zážitky z ubytování. Jely jsme od ségry autem Huindaii i 30, protože já jsem čekala až mi Škodovka vyrobí asi za rok nové. No a tak jsme zaparkovaly mezi Volva a Mercedesy. Už to se ségře nepozdávalo, pak jsme dostaly pokoj a byl to ten nejhezčí pokoj, co jsem asi kdy viděla. Měl nádhernou předsunutou knihovnu, celou prosklenou s výhledem na hory. Paní na recepci říkala, že jsem měla štěstí, že se mi povedlo v akci zarezervovat ten nejhezčí pokoj. Takže všichni ostatní ostrouhali mrkvičku:-) No ale to nebyl ten zážitek, ale já jsem tady objednala i večeři a už mi bylo divné, že tam nebyla napsaná jen večeře na výběr, ale jmenovalo se to čtyř chodové menu:-) Jako to byla mega nóbl akce a my jsme měly nejhezčí oblečení čisté teplákovky - jako nóbl teplákovky. Musím podotknout, že tento hotel byl levnější než hotel na Missurině bez večeře. Co se o něm píše na internetu: 📍 Je to tradiční rodinný hotel v srdci Dolomit ve vesnici Santa Cristina Val Gardena (Val Gardena / Gröden) v Jižním Tyrolsku. Bydlíš v historickém domě ze 17. století s výhledy na panoramata hor, má restauraci s místní kuchyní, wellness část a výborné umístění pro túry i lyžování.

Jak se tyto věci dějí, fakt nevím. Je pravdu a to musím tady napsat, že já mám všechny ubytování před odjezdem zarezervované půl roku dopředu a pak se ještě každý měsíc do odjezdu dívám, zda není v okolí levnější varianta a postupně to přehazuji. To je trochu magorství, ale já to mám jako koníček. Když vyjde ten volný čas na záchodě (otázka je, jak dlouho tam sedím a jestli se tam nemá dělat něco jiného:-). No takže tak jsme se ubytovaly a byl to takový rest day. Odpoledne jsme si ještě zašly do wellnessu, aby jsme trochu ulevily nohám a pak jsem šly najít nějaký obchod s potravinami, protože ségra když viděla cenu za víno v hotelu, tak šla raději flašu koupit. Popravdě už jsme dost dojížděly a přestože se počasí podstatně zlepšilo, tak energie začala ubývat a v plánu bylo opět pomoct si aspoň kousek lanovkou.

Ráno po snídani byl naplánovaný výlet na známou Secedu. Seceda je ikonický horský hřeben v Dolomitech (oblast Val Gardena / Ortisei), proslulý dramatickými, "zubatými" svahy padajícími do údolí a výhledem na masiv Odle / Geisler. Ségra chtěla k lanovce z hotelu jet autobusem a to  jsem zatrhla. Bylo to sice do kopce, ale jen 2,6 km. Pak jsme skočily na lanovku a vystoupily na první zastávce Col Raiser. 

Trasa: Santa Cristina → Col Raiser (lanovkou) → Seceda (pěšky) 🏔️

krásná, logická a méně frekventovaná varianta než z Ortisei 
🚠 Lanovka: Col Raiser

• vyveze tě zhruba do 2 100 m n. m., Jednosměrná: 21 € / osoba

• už nahoře máš otevřené louky, chaty a první výhledy na Odle
  
  🥾 Pěší výstup na Seceda: Varianta (nejčastější a nejhezčí

• Col Raiser → Rifugio Firenze (Regensburger Hütte) → Seceda

• značení: č. 4 / 13 (místy kombinace)

• Vzdálenost: cca 5–6 km

• Převýšení: ~ 450–500 m

• Čas: 2–2,5 h nahoru

• Obtížnost: střední (technicky snadné, jen táhle do kopce)

Jako řekněme si to takto, šlo tam vyjet s Ortisei až nahoru nebo i ze Santa Cristiny, ale to by nemělo smysl. Každopádně jde to jít i pěšky od hotelu až na Secedu, ale na to už jsme asi neměly. Kdyby to byl první den nebo jeden výlet, tak určitě jdu do toho. Tady od první stanice lanovky, byly krásné louky a výhledy a protože jsme jely opět první lanovkou, tak zatím i méně lidí. Nahoře u výhledu na Secedu bylo mraky lidí a vlastně ta cesta od horní stanice lanovky jen k vyfocení místa na Secedu bylo v davu. To už prostě jako turista nechcete, ale jsem moc ráda, že jsem to viděla. Vše se má nejprve vidět a pak hodnotit. Dokonce se i část louky směrem k lanovce platí, protože nějakému soukromníkovi, který tam má jednu luku ruply nervy a vybírá za úsek 5 euro. Pokud nezaplatíte, tak se tam nedostanete:-) Pod Secedou je spousta krásných chat s výhledem od velkých až po malebné chatičky. My jsme pod jednu sedly a daly si tuňáka s bulkou. Po vydatném obědě s proteinovými tyčinkami jsme začaly klesat k hotelu a dokonce jsme si i na chatě Curona daly pivko:-) Pak se chvilku klesalo, pak zas stoupalo. Rozhodně dojít k hotelu nebylo hned za rohem a tento výlet i s použitím lanovky byl na celý den. Po příchodu na hotel jsme opakovaly zaběhlý scénář, já jsem přidávala content a ségra spala. Pak nás čekala nóbl čtyřchodová večeře v teplákovkách. Začalo to zeleninovým bufetem se sýry, který je možné doplňovat v průběhu celého menu. Pak byl meloun v pacettě, přišel domácí špekový knedlíček z gorgonzolovou omáčkou, následovaly jako hlavní chod žebra ze zelím a na závěr zmrzlina čokoládová zmrzlina s malinovým pyré. No a pak následoval záchod:-) Ideální strava pro turisty. Příště zas vyberu tuhle pecku. Večer už jsme byly nejen přejezené, ale hlavně unavené, že už se nám poslední den ani nikam nechtělo:-) Asi je těch 10 dní dost. Poslední den nás čekalo ikonické údolí Alpe di Siusi.

Ráno po snídani bylo nádherné počasí, to jsem zapomněla napsat i u předchozího dne, kdy jsem tedy vytáhla i své první kraťasy, který jsem v batohu na turistickou módní přehlídku měla asi 7. Tak v září jsem čekala trochu lepší počasí. Ale člověk míní a příroda mění. Auto jsme zaparkovaly na parkovišti pod lanovkou v Orisei a vyjely do první stanice. Pojďme si říct, co jsou to Alpi di Siusi. 👉 Nejznámější a největší vysokohorská louka v Evropě, leží přímo nad Ortisei. Typické jsou:

• nekonečné zelené pastviny, dřevěné chalupy

• kulisa Sassolungo / Langkofel a Sciliar (Schlern)
  Na internetu je mnoho rad, jak nejet lanovkou, ušetřit za parkování a přijet k loukám z druhé strany od města Compatsch. My nepatříme k low cost cestovatelům a tak dáváme přednost variantě pro lenochy bez vymýšlení. Tento výlet byl pohodový, když tu chytnete krásné počasí, tak se jen kocháte. Přestože to nevypadalo, udělaly jsme docela dlouhý okruh.  Od horní chaty nad lanovkou Mont Sëuc jsme šly do Campatsch a pak druhou stranou zpět. Před námi se pořád točil Landkofel, který nás lákal pro další toulky. Samozřejmě jindy, teď už jsme na něj neměly. Tento den byl legendární, protože ségra si koupila nový vařič a chtěla ho vyzkoušet. Takže ho táhla v batohu a pak si načepovala vodu, že bude vařit. Měla nějaké těstoviny s omáčkou z glóbusu. Nedala si říct a musely jsme to vyzkoušet. Našly jsme nějaký opuštěný domek na kopečku, byla tam i lavička a geniální výhled na Landkofel. Pak dokonce vytáhla útěrku a brblala, že si zapomněla mini jar, tak ten snad do přírody nepotřebuje. Pořád špekulovala, jak odměří kolik vody do těstovin nalít, když pak slavnostně ohlásila, že v pytlíku je waterline. Já se vždycky něco přiučím, jinak bych byla úplně nepoužitelný boomer. Na konec jsme ještě před lanovkou zašly na pivo do malebné chaloupky na kopečku, která byla dost narvaná. Lidi posedávali kolem chaty a děti se válely kolem výběhu s kozami. Já jsem po cestě tam ztratila svoje sportovní brýle, když jsem si odskočila do lesíčka na záchod. No a samozřejmě po cestě zpět už jsem je nenašla, no co už, tak nějaké ztráty nakonec byly. Chvilku jsem kolem toho brblala, ale pak už jsem zase šlapala na lanovku směr Ortisei. Ještě jsme stihly rychle proletět městečko a já jsem si koupila tričko Dolomity, které se mi fakt hodně líbilo. Že to byl dobrý kauf se potvrdilo, když ho teď pořád nosím na hory. Večer už zas byla jen klasicky nóbl večeře a balení na odjezd. Myslím, že to byl hodně výživný výlet. Já jsem si teda Dolomity moc užila. Je tam mraky možností na výlety. Tady se dá chodit každý den 100x na jiný směr. Jídlo je prostě v Itálii výborné, pokud jste špageťáci. Lidi byli milý, jak jsem v Itálii zvyklá.  Už se těším, kam to bude příště. Ségra mi zatím bojkotuje Norsko. Tak se nechám překvapit, navíc si koupila nabušeného gravela a prý teď bude cyklista.