Švýcarsko: hory a hory

Tak z původní dovolené s mým manželem a sestrou se stala dovolená jen s mojí sestrou:-) Manžel byl po operaci kolene a popravě i před operací tohle zrovna nebyla dovolená pro kolenáře. Původní plán a i ten nynější byl, dát si solidní turistiku v zemi, která je tím vyhlášená. Přestože jsme věděly, že to zrovna nebude levná turistika.  Cílem bylo za 9 dní projet, co nejvíce TOP míst ve Švýcarsku. V dnešní době samozřejmě k inspiraci slouží především Instagram, který hází několik videií za den, jen vyslovíte nahlas slovo Švýcarsko. Nevím proč, teď mi to pořád hází Dolomity asi inspirace:-)

RYCHLÝ PŘEHLED

Termín: 08.09. - 17.09.2024

Dopravní prostředek: auto, rakouská dálniční známka, švýcarská dálniční známka (na celý rok) cena 1200 Kč
Města: Guarda, Lucern, Bonigen, Tasch, Achensee

Ubytování: přes Booking  a kemp přes google
Guarda: Hotel Romatika, kemp Bonigen see, Hotel Taschehofer v Tasch a Penzion Marxhof v Achensee 

Kurz franku: 27,50 Kč, průměrný přes banku 28 Kč

První den ubytování bylo naplánováno blízko hranic s Rakouskem, tak abychom nejely dlouhou cestu. Běžně v sezóně necestuji a tento rok jsem si to dala hned dvakrát. Naštěstí pár kolon bylo jen na cestě přes Německo a pak už to jelo. V Česku jsme natankovaly plnou a další plnou jsme braly za Innsbruckem.  Nechtělo se nám tankovat ve Švýcarsku za franky. Ubytování jsem měla kousek od švýcarského národního parku v Zernezu, ale nakonec jsem s tím pořád šachovala protože se mi městečko a výběr ubytování tolik nelíbilo. Můj původní plán i byl jít druhý den náročnou turistiku přes národní park hike Macun lakes, což bylo 9 hodin chůze a nějakých 21 km. Původní plán byl ze Zernezu do Lavinu a pak vlakem zpět. Nakonec jsem našla krásné ubytování ve vesničce Guarda a naplánovala opačný koncept výletu, a to z Lavinu do Zernezu. Musím říct, že tady se mi to povedlo. Vesnička Guarda byla v nadmořské výšce cca 1700 a byla opravdu krásná a historická. Ubytování bylo skvělé, kdy jsme dostaly klíče od domečku s několika pokoji, který byl ve vesnici samostatně. Měl 2 jídelny, kavárnu a kuchyňku. Vše stylově ve dřevě skvěle zařízené. V kuchyňce jsme si mohly dělat kafe, čaj a vzít si ovoce. Přijely jsem asi v 16:30 hod. a už jsme toho kromě procházky po vesničce moc nestihly. Navíc ségra začala vyšilovat a klasicky rozhlížet se, kde jako zítra půjdeme. Stihla večer všechno poměřit a spočítat a začít děsit. Já po nedávné příhodě s vosím štípnutím, jsem začala spíš děsit ohledně zvířat v národním parku. Ségra nateče po všem, co jí štípne, a tak vosa či zmije by se mi zrovna nehodily. Ségra už měla zjištěné čísla na záchranku a vrtulník. No snad to potřebovat nebudeme. 

Druhý den jsme vstávaly tak, abychom stihly snídani na 7:00 hod. Já jsem nemohla spát, protože mě bolelo z řízení hrozně za krkem a ještě se mi zdály sny, jak ségru napadl v parku medvěd. No a pak jsem vyrazily autem do Lavinu, což bylo asi 3 km z kopce:-) do výšky 1400 n.m., abychom samozřejmě mohly následně stoupat. Čekalo nás převýšení 1500 n.v. vzhůru a 1400 n.v. dolů. Já jsem se začátku dusila a asi pojďme si nejdříve říct naši sportovní připravenost. Já jsem se minimálně 3 měsíce válela doma a popravdě jsem toho sportu kromě pár běhů na štafetu OL half nepodnikla. Ségra se zas někde nakazila a před odjezdem jsem jí musela kurýrovat, protože týden v kuse kašlala tak, že jsem myslela, že ani nepojedeme. První část se šla lesíkem pozvolna a já jsem měla co dělat, docela jsem se dusila. Naštěstí já to mám tak, že po několika kilometrech se mi roztáhnou plíce a vše zase funguje. Ségra asi nebyla úplně v topu. Krajina se začala otvírat na výhledy do hor a procházely jsem kolem kraviček a oslíků. Ten den dost pralo slunce, tak tipuji 34 stupňů. Mě třeba nějaký opalovací krém vůbec nenapadnul. Cesta od lesíků k jezerům sice pořád pozvolna stoupala, ale šla se hezky. Každopádně naprosto bez lidí, takže nádhera. Žádné jiné zvířata jsme neviděly, tak i to mě uklidnilo. No ještě teda sviště, ale ten neútočil:-) Jak jsem došly k prvnímu jezeru, tak ségra říkala, že bychom se měly namazat. Vytáhla nějaký sprej a tak jsem si nějak nastříkala na nohy. Původně jsem myslela, že dobře, ale ukázalo se, že to bylo dost podivně, protože jsem na konci cesty byla flekatá, jak kráva Milka. O vypálených ponožkách ani nemluvím. U prvního jezera asi po 3 hodinách cesty, ségra začala vytahovat i svačinu se slovy: Už něco sežer, kdo se s tím má nosit, říká prý vždycky můj manžel. Akorát ten to říká jinak: prcíčku už si něco dej, ať to nemám těžké. No mě se dost motala hlava z výšek, z toho klesání z Guardy a pak zase ze stoupání, že jsem moc neměla hlad a tak jsem snědla jen jednu proteinovou tyčinku. Ségra klasicky natlačila dva tousty. Pak jsem se vdaly na cestu kolem jezer, ta se podnikat nemusí, protože celý hike natáhne, ale ségra že né, že to musíme vidět. Nakonec to zakončila slovy, tak ty jezera nic moc. Směrem na Trigkav jsou daleko hezčí. No paráda, to jsem přesně po půl hodině kolem jezer potřebovala slyšet.  Bez odpočinku jsme vyrazily na nejvyšší vrchol Spi da Baselgia 2945 n.v. a ségra mi pořád ukazovala ty malé panáčky na vrcholu někde v dáli. To je taky její úchylka, pořád ukazuje, kam se jako jde, že to je fakt kus. Naštěstí nevidím na dálku:-) Kousek jsme si musely dát v srpnu i po sněhu, asi jiné období tu vypadá ještě víc sněhově a bude těžké bez nesmeků se vydrápat. Pak jsem jsme si daly přeskákání po velkých šutrech až na vrchol. Mě to špatně nedělá, ale ségra má někdy strach z výšek a prý jí ty kameny moc dobře nedělaly. Naštěstí máme i hole, tak ty leckde pomůžou. Při chůzi na kamenech je lepší je sbalit a jít ruka, noha. Jak jsem se vydrápaly na vrchol, tak pohled na jezera byl skvělý. Ony ty výhledy jsou vždycky mega, když je jasno a přeje Vám počasí. No a to nám tady přálo fakt dost, protože jsem se namazaly jen jednou a pak to nedopadlo dobře. Po dosažení vrcholu nás čekal nejdřív nepříjemný sestup kameny dolů a pak neskutečné množství traverz, nesmyslně se motajících dlouho doprava a pak dlouho doleva. Slezly jsme dolů asi v 17:30, pak nám jel vlak 17:50. Ke konci po 4 hodinách klesání, už jsme toho měly fakt plné brejle a jít tohle naopak, tak tam možná ani nevylezu. Ten první výstup ze Zernezu je pěkná dupačka. Pak jsem sedly na vlak a jely se Zernezu do Lavinu. Vlak stál myslím 11 CHF pro osobu, celkem 3 zastváky, Co se týká dopravy, tak vlaky jezdí často a na čas, ale cena je holt švýcarská:-) Takže finální zjištění: máme rozsekané kyčle a kolena, jsme totálně spálené se zimnicí v noci a tohle byl náš první výlet. Super na začátek, dobrá zahřívačka. Naštěstí  lidí minimálně, trasa dobře značená a příroda krásná. Večer  jsme se nezmohly na nic jen na čínskou polévku, kterou ségra vytáhla na ubytování z batohu. No tak tu už jsem od vysoké neměla. Každopádně ve švýcarsku není čas na rozmazlování, cena v restauraci začínala za porci 25 CHF a na nášup bude čas.

Po večerní zimnici a první svalovce jsme si daly snídani. Naštěstí co se nám povedlo, tak vypít dost vody. Já jsem vypila asi 4 litry a ségra tak 3 litry. Aspoň něco jsme zvládly. Snídaně byla parádní a pak jsme nastavily Waze a myslely jsme si, že vyjedeme směr Lucern. Za chvilku po vyjetí z Guardy nás to nasměřovalo ke kase. Žádné značky jsme si nevšimly. Najednou stojíme v řadě aut před vlakem, cena 36 CHF. Obě na sebe hledíme a já říkám: To už jako je ten vlak? Protože jsme ho měly pro převoz využít až z Interlakenu. No paráda. Takže místo kochání přes Davos se povezeme 18 minut na vlaku. Nevěděla jsem kam jet, co dělat, ale naštěstí ostatní auta jela přede mnou. Najela jsem na vlak, vypla jsem světla a motor a pak jsem v tunelu doufala, že nás po cestě nevysype:-) Kolem 11:30 hod. jsme přijely do Lucernu. Nechtěla jsem ségru ráno brzo budit, protože já už bych byla na snídani 7:00 hod. a stihla bych toho v Lucernu více. Třeba Pilatus. Každopádně ségra se zimnicí byla ráda, že je ráda. V Lucernu bylo zase horko, jak v Keni. Beton sálal více než jsme byly na horách. Prošly jsme město včetně 2 historických mostů a pak ségra chtěla ještě na vyhlídku nad městem. No popravdě já jsem byla úplně z toho slunka vyřízená a tak jsem byla ráda, že po cestě jsme sedly do Mc Donaldu. No další atrakce, kterou běžně nevyužívám. Salát César za 10 CHF, ale byl záchrana a na motání hlavy jsem dala jednu Coca Colu. Trochu mám problémy se střídáním výšek a to je ve Švýcarsku pořád. Pak nám trvala cesta asi 1:30 do kempu. No klasika, spletla jsem si kemp a místo do TSC Bonigen jsme přijely do TSC Interlaken. Docela jsem toho litovala, protože Interlaken vypadl daleké lépe a byl kousek od města. Bohužel náš kemp byl v dubnu jediný volný, ale zase byl přímo u jezera. 

Kemp TSC Bonigen byl menší kemp s průměrným zázemím, jak jsme běžně zvyklé:-) Třeba kemp v Krajanske Goře ve Slovinsku byl TOP strop. Tady byla naštěstí kuchyňka a trochu nádobí, tak jme nemusely používat vařič. Soňa hned po příjezdu začala roztahovat stan a nafukovat matrace. Já jsem měla jako vždy spaní v autě, což obsahuje hrabání se neustále ve věcech na předním sedadle. Na druhou stranu bez hmyzu a v suchu. Ségře prskla jedna nafukovací matrace, a tak mi svoji věnovala a nafoukla si dvě karimatky. Měla i nafukovací polštář a to byl provar. Celý večer na něm šustila. Zjistily jsme, že na rozdíl od ostatních kemperů jsme si nekoupily elektřinu a tento kemp nemá žádné zázemí. Takže já jsem nemohla nabíjet hodinky, telefon ani powerbanku. No super, tak jsem trávila večer v umývárně. Ráno nás čekala další turistika a ségra začala vyšilovat, že po tom prvním výletě další mordor nedá. Ví totiž, že já moc někdy nepřemýšlím. Chtěla jsem jít Brienzengradweg z Brienzer Rothorn do Harder Kulm cca 24 km a asi 3000 převýšení:-) No přiznávám, že to byl slušný nápad pro odvážné:-) Nakonec po přemlouvání ségry jsme tedy zvolily opačnou cestu s tím, že začneme v Harder Kulm z druhé strany a pak půjdeme, kam budeme moct. Tedy druhou stranu hřebenovky nad jezerem harderweg. V duchu jsem doufala, že půjdeme aspoň do poloviny. 

A je ráno 6:00 hod.  Večer mi svítily lampy do auta. Bylo hrozné dusno, tak jsem se buď potila nebo nad ránem mrzla. Paráda. Každopádně musely jsme makat, abychom stihly bus do Interlakenu a pak na zubačku Harder Kulm. Byla jen rychlá snídaně: kaše a ovoce a pak nachystání svačiny (což dělá jen ségra) já na to vždy zapomenu. Ráno na busu bylo vidět, že ségře ten výlet dnes moc chutnat nebude. Já jsem byla klasicky nastřelená. Cesta zubačkou stála se slevou 18 CHF, jinak 22 CHF za osobu. Je to za tyto peníze za 10 minut hotovo a vyjede se do 1320 m.n.v. Zase klasicky pralo slunce, ale tím pádem jsou jisté výhledy. Horší to je pak zase s mazáním a spáleninami. Ségra raději volila i v hicu delší kalhoty. Já jsem to riskla, protože díky tomu opalovacímu spreji jsem stejně strakatá:-) Ruka mě pálí, jak čert, tak už je to jedno. Podle mě ty naše spáleniny šly už i cítit. Popravdě už výjezd na Harder Kulm je paráda. V podstatě tady nemusíte být extra turista a Švýcarsko díky lanovkám a zubačkám nabízí parádní výhledy. Stačí si tu sednout do restaurace dát si kafíčko a kochat se. Já jsem měla jiný plán i s tím šnekem se mnou:-) Nejdřív byla cesta dlouho lesíkem, což nám vzhledem k horku vyhovovalo. Dokonce i postupně mile stoupala, žádná drasťárna. Jen nebyly moc výhledy a tak jsem se těšila, kdy to začne. Začalo to ke konci cesty na Suggiturm 2085 n.v. Tam už bylo kolem poledne a pořádně to do nás pralo. Zato výhledy epesní na celé jezero. Vlastně zbytek hřebenovky je pořád podobný, co se výhledů týče, jen ta cesta je čím dál více exponovaná a není pro každého. Být to výlet první den, tak to asi zmákneme, ale máme toho ještě hodně před sebou a jako ochutnávka byl výstup na Suggiturm dostačující. Já jsem chtěla ještě o kousek dál na Augstmatthorn 2137 n.v., ale pak bychom se musely déle vracet, protože jsme chtěly klesat do městečka Niederrieder u jezera. Před výstupem jsem ještě dostala svačinu tuňáka s kneknbrotem a nějaké jerky. Po cestě jsem ještě zblajzla proteinovou tyčínku, moji oblíbenou mangovou. Mimochodem tuňák nebyl dobrá volba, celou dobu jsem ho cítila po cestě dolů:-) Nestěžovala jsem si, protože já jsem měla na jídlo prd. 

Klesání bylo opět výživné, tentokrát ještě delší a to cca 1500 m.n.v. No to už jsem ke konci špačkovala i já, že mám rozsekané kyčle. Slunce pořád pralo, ale naštěstí větší část byla v lesíku a na rozdíl od předchozího klesání v národním švýcarském parku nesmyslnými traverzami dlouhými jak týden před výplatou, se tady klesalo lepší cestičkou. Přišly jsme na vlakové nádraží, které snad bylo až v jezeře, protože už mi to přišlo nekonečné, kecly jsme si na lavičku a čekaly na vlak, který jel za 20 minut do Interlakenu. Naštěstí vlakové spoje jsou tu tak 2x do hodiny. Pak nás ještě čekala cesta z Interlakenu do Bonigenu busem a pak pěšourem cca 1,5 km do kempu. No a byl skoro večer než jsme se dostaly zpět a to jsme jely první zubačkou nahoru. Pak následovalo sprchování se všemi v kempu a vaření se všemi v kempu. Soňa vytáhla svoje dlouho zmiňované expres menu: guláš. Mimochodem to je mega produkt, určitě bych ho doma lépe nenavařila. Koupily jsme si na vlakáči k tomu pečivo a večeře geniální. Pak Soňa rozdělala víno, že jako zapaříme a trvalo to asi 30 minut, vypily jsme asi 1 dcl vína a šly jsme spát:-).

Další den bylo pondělí a ten jsem nazvala day off. Takzvaně nemám program a dala jsem ségře možnost odpočívat. Ta si našla mraky nějakých speciálních insta míst, které musíme vědět. Takže jsme jely autem St. Beatus Hohlen, který je u druhého jezera. Jsou tam vodopády a jeskyně a výhled na druhou stranu pohoří. No ušlo to. Pak jsme jely do městečka Lauterbrunnen, protože to prý nesmíme vynechat. Bylo tam mega lidí, převládající národnost byla snad saudská arábie. Na chvilku jsem se necítila moc jako ve Švýcarsku. Nebýt tam ta krajina a jejich vlajky, tak jsem dost zmatená. Už v půlce městečka byl vidět obří vodopád, který měl schody až pod něj. Tak jako zvědaví turisti jsme šly vystát hodinou řadu na chodech někde v jeskyni, abychom na konci viděly, že tam nic není. Klasická davová mánie. Akorát nás to po cestě pokropilo a ségra od vody a rzi měla špinavé tričko. Gratuluji:-) No udělaly jsme si na závěr fotku a mazaly jsme zase dolů. Nějaké dvě španělky v řade se mě ptaly, jestli ta řada stojí za to, co je nahoře. A já jim říkám: no víte, že ani nevím:-) Pak jsme šly pře městečko, které je tedy velmi pěkné. Místní udržují pořád starou architekturu, která je krásná k horám. Dřevěné staré domky s barevnými okenicemi. Moc hezké. V coopu jsme si koupily oběd: bagetu a pití. Bageta cca 7 CHF a pití 2 CHF. Samozřejmě to nejlevnější, dá se pořídit i jiná paráda. Nakonec jsme vyrazily do Grindelwaldu omrknout městečko a kam se druhý den vydáme na lanovku na First. Zase celý den bylo děsné horko. Mazat se a pít byl základ. No popravdě, to nebyl moc day off, protože jsme toho hodně nachodily. Já jsem si v jedné restauraci u Medvěda chtěla dát kafe, zas na ty výšky a oni mi jí zavřely než jsme město stihly projít. Opravdu hezká vesnička v horách se spoustou možnostmi na turistiku a vycházky. Tyčí se tady nejvyšší vrcholy, které jsou tahákem Švýcarska Jungfrau. Monch a Eigger (vše skoro až 4000 m.n.v.).  Nakonec jsem si dala kafe v Interlakenu v kavárně a už pomalu začínalo pršet. Přijely jsme do našeho oblíbeného kempu a musely čekat až trošku přestane, než si půjdeme udělat aspoň jídlo do kuchyňky: Seděly jsem jsme asi hodinu v autě a četly si letáky z kavárny o možných aktivitách, kterou jdou dělat ve Švýcarku, akorát letáky byl primárně v arabštině. To mě dost zaujalo. Večer začaly blesky a pořádná bouřka s deštěm. Soni plaval stan, ale naštěstí je nepromokavý.

A samozřejmě po odpočinkovém dni musí přijít makačka. Ráno jsem se vzbudily a hned po snídani jsme měly naplánovanou trasu: do Interlakenu autobusem a pak vlakem do Grindelwaldu, pak lanovkou na First a pak pešky na Schynige Platte a zubačkou dolů do Wilderswilu. Chtěla jsem jako vždycky stihnout první lanovku,  a tak jsme stávali kolem páté ráno. Holt super dovolená. Jenže jakmile jsme se dostaly na vlakové nádraží v Interlakenu, tak nám bylo řečeno, že byla tak velká bouřka, že se nedostaneme do Grindelwaldu. Je tam strhlý břeh a teče všude přes silnici voda. Prý to můžeme objet asi 3 mi lanovkami. Tak to by byla moje celá výplata. Nasedly jsme do vlaku a po cestě s rozhodly, že to zkusíme jít naopak. Ve Wilderswilu jsme vystouily a chytly hned první zubačku na Schynige Platte, koupily jsme lístky hned vedle na pokladně a asi za 10 minut to jelo. Zubačka byla plná, ale nějak jsme se probojovaly. Seděly jsme vedle starších typických horalek švýcarek. Ty nám po cestě řekly, že tohle je daleko lepší cesta než jsme to chtěly jít a měly pravdu. Už jen hospůdka na Shynige Platte stála za vidění, ikdyby nikdo nechtěl dál pochodovat. Nádherné výhledy, které braly dech. Pak jsme se pár lidí vydali na cestu na Faulhorn. Cesta byla geniální. Skoro žádní lidi, ticho, klid a kravičky. Zvonky od kraviček cinkaly po celých horách. Připadala jsem si jak v nějakém výpravném filmu. Vždy když si na to vzpomenu, tak cítím neskutečný klid. Za chvilku jsme jezero Brienzersee viděli zase z druhé strany. Tady to bylo pro mě daleko hezčí. Dlouho jsme šly zelenou krajinou a pak se začal terén měnit na kameny. Už to bylo dost kilometrů, tak akorát na sodovku a občerstvení, když jsme dorazily na chatu Berghaus Männdlenen. No co si budeme. Holky horalky nás samozřejmě po cestě řízly a už vysmáté popíjely kafíčko. Raději jsme vyrazily dřív, ať si nadběhneme. PO cestě byly dokonce kroupy z předchozího večera. Od chaty jsme za nedlouho dorazily k pod vrchol Faulhorn a nějak jsme se shodly, že na tu homoli nepolezeme a obejdeme ji. Samozřejmě jsme viděly, že holky horalky cca 65 let, směle vyrazily na vrchol. Tu jsem se trochu zastyděla. Pak už jsme jen klesaly k Bachalpsee. Nad jezerem byly opět neskutečné výhledy a taky poslední klid bez lidí. Jak jsme se přibližovaly k jezeru, tak to houstlo. No není se co divit, když je kousek od jezera lanovka. Byli tam takoví komerčňáci v teniskách a šatech a tak. Ségra už zase chytala hlad, tak jsme se na oběd rozložily u jezera. Ségra se i ochladila v jezeře a já jsem se zase kochala kravičkami. Poj jsme vyrazily k lanovce a měly jsme strach ať do 17:00 hod. stihneme poslední. Byly jsme tam ale s předstihem někdy kolem 16:00. Z Firstu jsme si koupili jízdu do Grindelwaldu a trochu se projely. U lanovky na vrcholu bylo samozřejmě mraky atrakcí pro turisty. Sjíždění na motokárách, letání s rogalem, pořád létaly nad hlavami výletní vrtulníky a byla tam stezka kolem skály po vybudovaných chodníčkách. Samozřejmě srdce na focení s výhledem, na které byla fronta a tak. V Grindewladu jsme opět potkaly děvčata a ty už pěkně pelášily domů, protože bydlely kousek od Interlakenu. My jsme šly na vlak a myslely jsme si, že je po všem a na pohodu sjedeme do Lauterbrunennu na vlak. No a tůdle nůdle. Byla náhradní vlaková doprava a místo 30 minut, jsme si daly 2,5 hodiny vlakem s přestupem. Jely jsme někde přes Kleide Scheidegg a připojili se k nám výletníci, kteří přesedali Glacier expressu z Jungfrau, který byl vidět na přestupní stanici. No tak na jednu jízdenku jsme si udělaly okružní švýcarskou cestu. Sice na stojáka v totálně narvaném vlaku, ale co už. Pak jsme se dostaly vlakem do Interlakenu a nakonec autobusem do kempu. Musím říct, že tohle byl fakt vyčerpávající den, ale naprosto parádní. Celkem pěšky na tůře 16,3 km celkem 6 hodin chůze a to nepočítám km, co jsme musely nachodit než jsme se k zubačce dostaly a pak zase do kempu. Takže za den cca 21 km.  Večer už jsme nešly nic rozdělávat v rendlíku a šly si do bufáče, který nabízel jen smažbu, objednat aspoň pizzu. Já jsem v kufru auta usnula, jak šutr a to nás další den čekal další výšlap a přesuny.